Někteří říkají, že by si to měl každý běžec alespoň  jednou zkusit. Jiní tvrdí, že na nic kratšího se nemá cenu převlékat. A konečně další říkají, že to je naprosto zbytečná katarze a nuda. Řeč je samozřejmě o běhu maratónském, jehož délka nemá téměř nic společného se vzdáleností Maratónu od Atén, nýbrž je to přesně vzdálenost od  terasy Windsorského zámku ke královské lóži na Olympijském stadionu – 42195 m.

Protože jsme se s Karlem řadili do skupiny první, vyrazili jsme v sobotu místo do hustníků u Deblína do pražské Stromovky. Konal se zde 48. ročník Pražského maratónu. Naši minivýpravu doplnil Mára Němeček, který nebyl spokojený se svým maratonským časem zaběhnutým před 14 dny a fotografka Šárka, která si svůj úkol poněkud ztížila tím, že si s sebou v ranní rozespalosti vzala prázdnou nákupní tašku místo fotobatohu. Náš cíl byl jasný: přežít, doběhnout a zkusit se dostat s časem pod 3 hodiny.

Závod ve Stromovce se běží okruhově, jedno krátké kolečko a 8 cca pětikilometrových. Měl jsem strach, že to bude strašná nuda, ale naštestí jsem zhruba po 25 km upadl do naprosté apatie a jediné co mě zajímalo bylo kdy budu na dalším mezičase a kdy bude zase ionťák. Byl jsem taky zatraceně rád, že mám s sebou mp3 přehrávač, protože v mezičase to byla zcela dle předpokladu nuda jak prase. Krizi jsem neměl, jen posledních 10 km jsem postupně vadl a zpomaloval o cca 15 sekund na kilometr. Karel měl v průběhu trochu problémy s achilovkami, ale ustál to a Mára dostal klasicky po 32 km křeče, takže na posledních 10 km musel zpomalit o 10 minut. V cíli nám naměřili časy: Karel 2:53:43, Mára 2:56:15 a já 3:02:30. Z orienťáků jsme potkali ještě Myro Kováře, který si chtěl zlepšit čas ze svých zakletých 2:56, což se mu povedlo – pěkných 2:55:46. Po doběhu Karel pobavil pokusem o výklus, vydrželo mu to pěkných 15 m.

Tož tak, po doběhu jsem moc nemohl chodit, večer už jsem se ale vlastní silou dopravil do hospody na pivo a zpět, takže asi dobrý. Maratón si můžeme odškrtnout. Stránky závodu tu.